« Ça branle ! » par Avrom Reyzen

Ça branle !

Avrom Reyzen

עס שאָקלט זיך

אַבֿרהם רייזען

Chez Nakhmen, un pauvre père de famille du shtetl, on vit dans une terreur constante. À chaque travail, à chaque mouvement, on se crie l’un l’autre dans cette maison : « Doucement ! ». בײַ נחמן, אַן אָרעמער בעל־הבית אין שטעטל, לעבט מען שטענדיק אין איין שרעק און בײַ יעדער אַרבעט, בײַ יעדער באַוועגונג שרײַט מען דאָרט אין שטיבל איינער צום אַנדערן : פּאַמעלעך !
Chez Nakhmen, on ne peut jamais manger tranquillement la moindre soupe. Car dès qu’on apporte l’assiette sur la table, celle-ci se met à branler. La meilleure part – le dessus – se répand, après quoi, il faut manger prudemment, veiller à ne pas toucher la table trop brusquement pour ne pas renverser le peu qui reste.‬ בײַ נחמנען עסט מען קיין מאָל רויִק ניט אָפּ קיין ביסל געקעכטס. ווײַל ווי מע שטעלט אַוועק די שיסל אויפֿן טיש, הייבט זיך דער טיש אָן צו שאָקלען. דאָס בעסטע ביסל — די אייבערשטע — גיסט זיך אויס, און נאָך דעם מוז מען פֿאָרזיכטיק עסן, סטאַרען זיך אַ צו שטאַרקן ריר ניט צו טאָן דעם טיש, כּדי ניט אויסצוגיסן דאָס רעשט ביסל געקעכטס.

Si lon termine sans incident le déjeuner, chacun dans la maisonnée éprouve le même soulagement et rend silencieusement grâce à Dieu de ce que la table, pour une fois, na pas fait des siennes.

אַז מען עסט אָפּ רויִק אָן אַ סיבה דעם וואַרמעס, פֿילט יעדערער פֿון הויזגעזינד אַ דערגרינגערונג און דאַנקט אין דער שטיל גאָט פֿאַרן חסד, וואָס דער טיש האָט דאָס מאָל ניט געקאַפּריזעט.

Mais cest pis encore au souper! Le soir, on dîne bien sûr à la lueur de la lampe à pétrole, et la terreur en est multipliée, car son verre, acheté à crédit, est trop grand dune taille et branle sur le bec.

ערגער איז אָבער מיט דער וועטשערע ! וועטשערע עסט מען שוין בײַם לאָמפּ און די שרעק ווערט אין צווייען. ווײַל די גלאָז פֿון לאָמפּ, וועלכע מע האָט געקויפֿט אויף באָרג, איז מיט אַ נומער גרעסער און זי שאָקלט זיך אום אויף דער מאַשינקע.

On redouble de prudence et, lorsque lun crie: « Doucement, la table! », le second doit renchérir: « Doucement, le verre! ». Parfois, quand la débâcle semble imminente, table et verre se mettant tous deux en branle, on hurle de concert, mais en abrégeant: « Le verre! La table! ». Et lon cesse de manger jusquà ce quon ait calmé les objets récalcitrants.

די פֿאָרזיכטיקייט ווערט גרעסער און, ווען איינער שרײַט : „פּאַמעלעך — דער טיש ! », מוז אַ צווייטער קומען צו הילף און שרײַען : „פּאַמעלעך — די גלאָז ! ». און אַ מאָל אַז עס האַלט שמאָל, סײַ דער טיש, סײַ די גלאָז הייבן זיך אָן צו שאָקלען, שרײַט מען צוזאַמען, נאָר פֿאַרקירצט : „די גלאָז, דער טיש ». און מע הערט אויף צו עסן, ביז מע באַרויִקט ניט ביידע אומנאָרמאַלע הויזווירטשאַפֿט.

Nakhmen et les siens ont déjà tenté de nombreux remèdes, pour la table comme pour le verre. Sous le pied bancal, on a glissé un tesson mais cela na servi à rien car le sol nest pas droit. On a entouré le col de la lampe avec du papier; cela a marché le premier soir, puis lespace sest reformé et le verre a de nouveau bougé, de sorte que, ayant perdu tout espoir, on en est resté là.

נחמן און זײַן הויזגעזינד האָבן שוין צום טיש און צום לאָמפּ איבערגעטאָן פֿיל סגולות. אונטערן הינקענדיקן פֿיסל האָט מען אַ ציגל אונטערגעלייגט, עס האָט אָבער ניט געהאָלפֿן ווײַל די פּאָדלאָגע איז ניט קיין גלײַכע ; די מאַשינקע פֿון לאָמפּ האָט מען מיט אַ פּאַפּיר אַרומגעדרייט, האָט עס געהאַלטן איין אָוונט און עס איז ווידער ברייט געוואָרן און זיך גענומען שאָקלען, ביז מע האָט זיך מיאש געווען און עס איז געבליבן אַזוי.

Après le dîner, alors quon est à nouveau rasséréné, commence la comédie des deux lits. Eux aussi, apparemment, ont été contaminés par la table, et voilà déjà quelques années quils branlent. Quand on sy couche, on a limpression quon va en tomber sur-le-champ, et cest miracle si lon dort toute la nuit.

און נאָך וועטשערע, אַז מע ווערט שוין ווידער רויִקער, הייבט זיך אָן אַ סדרה מיט די צוויי בעטן. זיי האָבן זיך קענטיק אָנגעשטעקט פֿון טיש און שאָקלען זיך שוין אויך עטלעכע יאָר. און אַז מע לייגט זיך אין זיי אַרײַן, דאַכט זיך, אַז אָט־אָט פֿאַלט מען פֿון זיי אַרויס. און נאָר מיט נסים שלאָפֿט מען איבער די נאַכט.

Parfois, lorsque le vent souffle au dehors, les vitres des fenêtres se mettent à trembler chez Nakhmen, et les bardeaux du toit, et la maison tout entière. Il lui semble alors que tout son bien va s’écrouler et qu’il n’aura plus rien : ni table cassée, ni verre de lampe trop grand, ni lits bringuebalants, ni vieille baraque.

און אַ מאָל, אַז דער ווינט אין דרויסן בלאָזט, שאָקלט זיך בײַ נחמנען די שויבן פֿון די פֿענצטער, די שינדלען פֿון דעם דאַך און דאָס גאַנצע שטיבל, און דעמאָלט דאַכט זיך נחמנען, אַז אָט־אָט פֿאַלט אַלץ אין גאַנצן אײַן און ער וועט גאָרניט האָבן : ניט קיין צעבראָכן טישל, ניט קיין גלאָז מיט אַ נומער גרעסער, ניט קיין בעטן וואָס שאָקלען זיך, און ניט קיין אַלט שטיבל.

Ainsi s’écoule dans l’angoisse toute la vie de Nakhmen, toute une vie branlante.

און נחמן לעבט אָפּ זײַן גאַנץ לעבן אין שרעק, און זײַן גאַנץ לעבן שאָקלט זיך.

Le récit « ça branle ! » est tiré du recueil bilingue yiddish-français d’Avrom Reyzen (1876-1953), L’Homme qui causa la chute du Temple et autres nouvelles d’un monde branlant / Der Yid vos hot khorev gemakht dem templ un andere dertseylungen fun a tseshoklter velt, traduit par Nadia Déhan-Rotschild et publié par les Éditions Bibliothèque Medem.